Když auto zastavilo, čtyři páry silných paží vzaly bronzovou hlavu a nasadily ji na mramorový podstavec. Byl vyhřátý letním sluncem. A kdyby po chvíli dva páry jemných, ženských rukou nepřehodily přes bustu bílou zástěru, možná by ji ostré paprsky zase probudily k životu. Ale to bylo jen marné přání. Pěstěné, tučné prsty pána v saku zástěru po chvíli sejmuly a upřené oči bronzového odlitku uviděly zástupy mužů, žen a dětí. Všichni mávali, tleskali a volali "hurá" a "sláva" a "za vítězství proletářské revoluce!" Slunce ale, i když v tom srpnovém odpoledni mělo velkou sílu, nedokázalo kov rozehřát víc, než jen tolik, aby busta ucítila vůni květin a věnců, naskládaných kolem mramorového podstavce.
Lidé odešli. Vrátili se až s padajícím listím. A pak na jaře, když roztál sníh. Pokaždé přišlo celé procesí a muži v padnoucích oblecích se předháněli v tom, kdo vysmekne větší poklonu. Nejvíce k soše chodily děti s mávátky. Zpívaly písně, salutovaly a pronášely vznešená hesla slibující nesmrtelnou věrnost kusu mrtvého kovu. Jedině děti zněly upřímně, i když trochu nechápavě. Když se některé dětské oči střely s chladným pohledem bronzového Lenina, bylo z nich často cítit spíše tázavost. "Proč slibuji svůj život někomu s tak chladnýma očima? Přísným výrazem? Pevně sevřenými rty?" Prolétlo malému pionýrovi na vteřinu hlavou. Ale než se mávatko dostalo z jednoho konce své dráhy na druhý, bylo dítěti jasné, že to dělá proto, aby budovalo lepší svět.
Zručné, něžné ruce žen v šátcích pravidelně měnily květiny, které na rozdíl od chladného bronzu nedokázaly věčně odolávat slunci, větru, dešti. A sněhu. Ten přicházel s mrazem. Upřeným očím na mramorovém sloupu pak dělaly společnost vrány. A za dobu, která pro mračící se odlitek znamenala sotva pár povzdechů, ale pro lidi celou generaci, kolem vyrostly břízy a sosny. Jaro střídalo léto, to pak zase podzim a zimu. Sníh tál, aby se zase vrátil. Listy rašily z pupenů jen proto, aby za chvíli zase opadaly. A umřely na trouchnivějících hromadách. Lidé se vraceli a pokládali věnce. Smekali poklony. Děti zpívaly písně a slibovaly životy, které nakonec stejně daly někomu jinému. Květiny vadly a ženské ruce přinášely nové.
Ženské ruce, zpočátku mladé a hladké, jako vyleštěná Leninova pleš. Časem mozolnaté, tlusté a rozkydlé. A nakonec byly vrásčité, seschlé a už ne tak obratné, jako když byla busta čerstvě vychladlá. Ale stále tak něžné, jako tehdy dávno . Poprvé. Jediné, co přetrvávalo, byl věčný oheň, plápolající v bronzové míse před bustou. Ten ale jednou v zimě zhasl. A dalšího jara už nepřišel nikdo, kdo by kladl věnce, sázel čerstvé květiny a provolával věrnost. Žádné děti s mávátky. Ani pánové v oblecích. Mračící se hlava zůstala jen ve společnosti ptáků, stromů a padajícího listí.
V čase, který pro kus bronzu znamenal pomyslné mrknutí oka a pro lidi celou bouři nových věcí, ji nenavštívil nikdo z těch, kteří jí zaslíbili celý svůj život. Jen déšť pomaličku, atom po atomu leštil její hladkou hlavu, a obrušoval narýsované vousy a obočí. Jednoho dne přijelo auto. Úplně jiné, než jaké tu bylo před lety. Vyskočili z něj muži a čtyři páry silných rukou sundaly bustu z mramorového podstavce. A hodily ji na korbu náklaďáku. Na hromadu dalších zamračených hlav. Vůz po cestě sbíral další a další kusy odlitých Leninů, až se jich na korbě tísnily celé tuny. Když bylo nákladu tolik, že ocelová kostra sténala a úpěla pod vší tou tíhou, zamířilo auto do továrny. Tam nasypalo všechny hlavy do velké, žhnoucí pece.
A jak se bronz zahříval, začal zase zářit energií, myšlenkami a pocity. A na všechny strany zase vystřeloval atomy a fotony. Ale už ne ze vzteku, ale z radosti. Jako to roztavený kov ve zbrojovce obvykle dělává. "Ano! Konečně ze mě vykovají něco, co bude zabíjet krásně a opravdově, ne jen slovy!" dalo by se vyčíst z postupně mizejících obrysů bronzové busty Lenina. V peci se z bronzu odstranil cín. A ke zbylé mědi slévači přimíchali zinek. Kov prskal, praskal a pukal nadšením z toho, že se z něj konečně stane zbraň.
Když totiž dělníci přelili taveninu na plotny a začali válcovat, z bronzu už byla mosaz. Matná, chladnoucí a natěšená z toho, co bude dál. Velké stroje z plechu ukrojily menší díly. Které pak stočily do podoby nábojnic. Další stroje pak do nábojnic nasypaly střelný prach a nasadily kulky. Chladná, mosazná nábojnice pak trpělivě čekala, až přijde její chvíle. A ta přišla tak rychle, jak jen si ztuhlý kov může stačit všimnout.
Dva mužské prsty vyndaly nábojnici z krabice a strčily ji do pušky. Muž pak nasedl do vozu a vydal se do podzimní tajgy hledat svoji kořist. Když dojel na konec cesty, vystoupil z auta a vydal se pomalou chůzí spadaným listím. Opatrně našlapoval. Překračoval spadané větve. Jemně rozrážel křoví a očima přejížděl ze strany na stranu. A čekal, kdy se oči zarazí o něco, co mezi kmeny, větve a listí úplně nepatří. O něco, co se rodí a umírá tak rychle, že si toho chladný kov v komoře pušky ani nevšimne. Ale nábojnice si toho všimla.
Zarazilo ji to podivné ticho. "Kde je řev bitvy? Pokřiky mužů, pádících do boje? A sténání těch, kteří už padli a nikam dál nepůjdou?" podivila se. A pak jí došlo, že její cíl nebude člověk, ten jediný tvor, který si zasluhuje zemřít víc, než si zaslouží žít. Kus mosazného plechu, vytepaný z busty člověka, co vraždil slovy, totiž nebyl ve válce. Ale na lovu. "Ne! Prosím, ne!" chtěla křičet a prskat nábojnice. Nejradši by vybuchla hned v komoře a připravila lovce o oko! Ale nemohla. Byla příliš chladná na to, aby vystřelila byť jediným atomem mocného kovu.
Lovcovy oči se zatím zarazily o siluetu v listí. Byl to statný jelen v říji. Mocně zavětřil směrem k očím ve křoví, ale než stihl cokoliv udělat, ozvala se rána a ocelová kulka mu prolétla srdcem. Oko muže ještě chvíli upřeně zíralo hledím na jelena, ležícího v listí. Pak jeho ruka zatáhla za kliku uzávěru pušky a vyhodila kouřící náboj z komory. Ten vypadl na zem a mužovy nohy ho ledabyle překročily. "Měli jste ze mě raději ukovat meč, než věc, která zabila něco tak krásného, jako je zvíře ... ," špitla chladnoucí mosazná nábojnice. A pak se zakutálela do vlhkého mechu v kapradí.
Žádné komentáře:
Okomentovat