sobota 21. října 2017

Busta

"Ne! Ne! Raději ze mě ukovejte meč, než hlavu toho, kdo zabíjel něčím tak krásným, jako jsou slova!" křičel roztavený bronz, když ho slévač právě přeléval z pece do formy. Kov vztekle metal rozžhavené atomy na všechny strany. A byl rudý vzteky tak, že z toho až bolely oči. Slévač zamkl formu a nechal ji chladit. Bronz vztekle bušil do stěn nádoby. A vší silou se snažil její stěny roztavit, prorazit ven a vytéct na podlahu. Nejlépe na nohy toho proradného slévače. Jak ale kov chladl, bylo stále jasnější, že ven se už neprodere. A i kdyby prodral, vztek na slévače a celý svět ho tak vyčerpal, že bronz ztuhl. Už by nevytekl na podlahu. Ani na ničí nohy, tak či tak obalené žáruvzdornou obuví. Nakonec jediné, co zbylo z jeho nekonečného vzteku, byl zamračený výraz, rty pevně sevřené pod pěstěným knírkem, ostrá brada a líce, soustředěně svraštělé čelo a studené bezcitné oči. Obličej Lenina.


Jakmile kov vychladl tak, že se na něj dalo sáhnout, přišel dělník a otevřel formu. Bronzová busta by chtěla řvát. Spadnout na zem a rozbít se. Rozdrtit dělníkovi nohu. Plivnout mu smršť rozžhavených atomů do tváře. Ale busta nemohla. Poslední zbytky tepla unikly. A ze vzteku zbyl jen upřeně zírající, zamračený obličej. Se zbytky světla a tvárnosti rozpálené slitiny zmizely i všechny myšlenky, emoce, tužby, čas. A celý běh světa se pro zlé, pichlavé Leninovy oči stal jen dlouhým, rozmazaným obrazem. Busta už ani tak nevnímala, jak ji dělník obrušuje přebytečné hrany. Jak ji pak dává na vozík k dalším stejně tvarovaným kusům dříve stejně naštvaného kovu. Jak ji kladka nakládá na korbu. A jak šofér s cigaretou startuje náklaďák a odjíždí daleko od slévárny.

Když auto zastavilo, čtyři páry silných paží vzaly bronzovou hlavu a nasadily ji na mramorový podstavec. Byl vyhřátý letním sluncem. A kdyby po chvíli dva páry jemných, ženských rukou nepřehodily přes bustu bílou zástěru, možná by ji ostré paprsky zase probudily k životu. Ale to bylo jen marné přání. Pěstěné, tučné prsty pána v saku zástěru po chvíli sejmuly a upřené oči bronzového odlitku uviděly zástupy mužů, žen a dětí. Všichni mávali, tleskali a volali "hurá" a "sláva" a "za vítězství proletářské revoluce!" Slunce ale, i když v tom srpnovém odpoledni mělo velkou sílu, nedokázalo kov rozehřát víc, než jen tolik, aby busta ucítila vůni květin a věnců, naskládaných kolem mramorového podstavce.

Lidé odešli. Vrátili se až s padajícím listím. A pak na jaře, když roztál sníh. Pokaždé přišlo celé procesí a muži v padnoucích oblecích se předháněli v tom, kdo vysmekne větší poklonu. Nejvíce k soše chodily děti s mávátky. Zpívaly písně, salutovaly a pronášely vznešená hesla slibující nesmrtelnou věrnost kusu mrtvého kovu. Jedině děti zněly upřímně, i když trochu nechápavě. Když se některé dětské oči střely s chladným pohledem bronzového Lenina, bylo z nich často cítit spíše tázavost. "Proč slibuji svůj život někomu s tak chladnýma očima? Přísným výrazem? Pevně sevřenými rty?" Prolétlo malému pionýrovi na vteřinu hlavou. Ale než se mávatko dostalo z jednoho konce své dráhy na druhý, bylo dítěti jasné, že to dělá proto, aby budovalo lepší svět.

Zručné, něžné ruce žen v šátcích pravidelně měnily květiny, které na rozdíl od chladného bronzu nedokázaly věčně odolávat slunci, větru, dešti. A sněhu. Ten přicházel s mrazem. Upřeným očím na mramorovém sloupu pak dělaly společnost vrány. A za dobu, která pro mračící se odlitek znamenala sotva pár povzdechů, ale pro lidi celou generaci, kolem vyrostly břízy a sosny. Jaro střídalo léto, to pak zase podzim a zimu. Sníh tál, aby se zase vrátil. Listy rašily z pupenů jen proto, aby za chvíli zase opadaly. A umřely na trouchnivějících hromadách. Lidé se vraceli a pokládali věnce. Smekali poklony. Děti zpívaly písně a slibovaly životy, které nakonec stejně daly někomu jinému. Květiny vadly a ženské ruce přinášely nové.

Ženské ruce, zpočátku mladé a hladké, jako vyleštěná Leninova pleš. Časem mozolnaté, tlusté a rozkydlé. A nakonec byly vrásčité, seschlé a už ne tak obratné, jako když byla busta čerstvě vychladlá. Ale stále tak něžné, jako tehdy dávno . Poprvé. Jediné, co přetrvávalo, byl věčný oheň, plápolající v bronzové míse před bustou. Ten ale jednou v zimě zhasl. A dalšího jara už nepřišel nikdo, kdo by kladl věnce, sázel čerstvé květiny a provolával věrnost. Žádné děti s mávátky. Ani pánové v oblecích. Mračící se hlava zůstala jen ve společnosti ptáků, stromů a padajícího listí.

V čase, který pro kus bronzu znamenal pomyslné mrknutí oka a pro lidi celou bouři nových věcí, ji nenavštívil nikdo z těch, kteří jí zaslíbili celý svůj život. Jen déšť pomaličku, atom po atomu leštil její hladkou hlavu, a obrušoval narýsované vousy a obočí. Jednoho dne přijelo auto. Úplně jiné, než jaké tu bylo před lety. Vyskočili z něj muži a čtyři páry silných rukou sundaly bustu z mramorového podstavce. A hodily ji na korbu náklaďáku. Na hromadu dalších zamračených hlav. Vůz po cestě sbíral další a další kusy odlitých Leninů, až se jich na korbě tísnily celé tuny. Když bylo nákladu tolik, že ocelová kostra sténala a úpěla pod vší tou tíhou, zamířilo auto do továrny. Tam nasypalo všechny hlavy do velké, žhnoucí pece.

A jak se bronz zahříval, začal zase zářit energií, myšlenkami a pocity. A na všechny strany zase vystřeloval atomy a fotony. Ale už ne ze vzteku, ale z radosti. Jako to roztavený kov ve zbrojovce obvykle dělává. "Ano! Konečně ze mě vykovají něco, co bude zabíjet krásně a opravdově, ne jen slovy!" dalo by se vyčíst z postupně mizejících obrysů bronzové busty Lenina. V peci se z bronzu odstranil cín. A ke zbylé mědi slévači přimíchali zinek. Kov prskal, praskal a pukal nadšením z toho, že se z něj konečně stane zbraň.

Když totiž dělníci přelili taveninu na plotny a začali válcovat, z bronzu už byla mosaz. Matná, chladnoucí a natěšená z toho, co bude dál. Velké stroje z plechu ukrojily menší díly. Které pak stočily do podoby nábojnic. Další stroje pak do nábojnic nasypaly střelný prach a nasadily kulky. Chladná, mosazná nábojnice pak trpělivě čekala, až přijde její chvíle. A ta přišla tak rychle, jak jen si ztuhlý kov může stačit všimnout.

Dva mužské prsty vyndaly nábojnici z krabice a strčily ji do pušky. Muž pak nasedl do vozu a vydal se do podzimní tajgy hledat svoji kořist. Když dojel na konec cesty, vystoupil z auta a vydal se pomalou chůzí spadaným listím. Opatrně našlapoval. Překračoval spadané větve. Jemně rozrážel křoví a očima přejížděl ze strany na stranu. A čekal, kdy se oči zarazí o něco, co mezi kmeny, větve a listí úplně nepatří. O něco, co se rodí a umírá tak rychle, že si toho chladný kov v komoře pušky ani nevšimne. Ale nábojnice si toho všimla.

Zarazilo ji to podivné ticho. "Kde je řev bitvy? Pokřiky mužů, pádících do boje? A sténání těch, kteří už padli a nikam dál nepůjdou?" podivila se. A pak jí došlo, že její cíl nebude člověk, ten jediný tvor, který si zasluhuje zemřít víc, než si zaslouží žít. Kus mosazného plechu, vytepaný z busty člověka, co vraždil slovy, totiž nebyl ve válce. Ale na lovu. "Ne! Prosím, ne!" chtěla křičet a prskat nábojnice. Nejradši by vybuchla hned v komoře a připravila lovce o oko! Ale nemohla. Byla příliš chladná na to, aby vystřelila byť jediným atomem mocného kovu.

Lovcovy oči se zatím zarazily o siluetu v listí. Byl to statný jelen v říji. Mocně zavětřil směrem k očím ve křoví, ale než stihl cokoliv udělat, ozvala se rána a ocelová kulka mu prolétla srdcem. Oko muže ještě chvíli upřeně zíralo hledím na jelena, ležícího v listí. Pak jeho ruka zatáhla za kliku uzávěru pušky a vyhodila kouřící náboj z komory. Ten vypadl na zem a mužovy nohy ho ledabyle překročily. "Měli jste ze mě raději ukovat meč, než věc, která zabila něco tak krásného, jako je zvíře ... ," špitla chladnoucí mosazná nábojnice. A pak se zakutálela do vlhkého mechu v kapradí.

Žádné komentáře:

Okomentovat